MYRISTICA FRAGRANS

Myristica fragrans / muškátovník vonný

Charakteristika :
Český název rostliny/drogy: Muškátovník vonný, macizeň
Latinský název rostliny/drogy: Myristica fragrans
Český název čeledi: Muškátovníkovité
Latinský název čeledi: Myristicaceae
Používaná část: Míšek obalující semeno (Macis, Myristicae arillus), silice (Myristicae etheroleum
Významné obsahové látky: Silice (až 16 %), mastný olej (až 40 %), lignany, saponiny, steroly.
Indikace :
Hlavní použití: Droga dráždí pokožku („stimuluje“), používá se při nechutenství. Byla prokázána její protizanětlivá účinnost, schopnost snižovat srážlivost krve.
Kontraindikace :
Větší množství než je běžné jako koření se nedoporučuje užívat v těhotenství a době kojení.
Nežádoucí účinky :
U osob se zvýšenou citlivostí může silice po kontaktu vyvolat alergickou reakci – kožní záněty. Při předávkování (5-15 g „oříšku“ nebo „květu“) může docházet k projevům otravy – pocitu žízně, nevolnosti, červenání a svědění tváří, od mírných poruch vědomí až k halucinacím v závislosti na dávce a vnímavosti jedince. Omámení může přetrvávat 2-3 dny. Závažné případy otravy musí řešit lékař.
Interakce :
Při běžném dávkování nejsou popisovány žádné interakce.
Obvyklá dávka :
Upozornění :
Jako koření se používá „muškátový květ“ (míšek) a „muškátový oříšek“ (semeno zbavené osemení ), Ze semen (Myristicae semen) se získává muškátové máslo využívané též v potravinářství a farmacii. V dávkách užívaných k přípravě pokrmů je droga bez vedlejších účinků.
Skořicovník cejlonský

Skořicovník cejlonský (Cinnamomum zeylanicum) , používáme běžně v domácí kuchyni jako koření. Kůra skořicovníku cejlonského má velký vliv na zlepšení trávení a látkové výměny.
Skořicovník cejlonský - Cinnamomum zeylanicum
Kůra skořicovníku cejlonského je běžně užívané koření (skořice). Nejznámější jsou 2 druhy skořicovníků, z nichž se sklízí kůra: skořicovník cejlonský (Cinnamomum zeylanicum) a skořicovník čínský (Cinnamomum cassia). Cejlonský skořicovník je kvalitnější, jeho kůra vytváří charakteristické plody - trubice.
Lidové názvy skořicovníku cejlonského
Skořicovníku se také říká cinamon, čínské dřevo, skořice, skořice ceylonská, skořice pravá, skořicové dřevo, strom skořicový a trubičky.
Sběr a sušení
Nezralé dužnaté plody skořicovníku cejlonského mají velmi příjemnou vůni. Sbírají se těsné po odkvětu, a suší se rychle na přímém slunci nebo při umělých teplotách do 40°C. Také sklízíme pruty skořicovníku. Sklizené pruty se očistí a potom se kůra sloupne. Pruhy sloupnuté kůry se balí do svazků a nechají se až dva dny sušit na slunci. Po uschnutí se oba okraje charakteristicky svinují dovnitř a vznikají charakteristické tvary - dvojtrubky.
Účinné látky skořicovníku cejlonského
Skořicovník obsahuje až 2% silice, sacharidy, sliz, třísloviny a beta-sitosterol.
Použití
V léčitelství se používá skořicový olej, tinktura i sirup. Kůra je silným desinfekčním prostředkem, zlepšuje tráveni, odstraňuje nadýmání, působí protiprůjmově, podporuje chuť k jídlu a zlepšuje látkovou výměnu. Účinně působí při regeneraci sil po úrazech a těžkých chorobách.
Historie


Vanilková plantáž na ostrově Réunion


Květ vanilovníku plocholistého
Toto koření znali již původní obyvatelé jihovýchodního Mexika, Toltékové a Aztékové, kteří ji nazývali tlilxochitl (černý lusk). Používali ji nejen jako přísadu při přípravě do nápojů z kakaových bobů a placek, ale i jako léčivý prostředek a tonikum, především k povzbuzení srdeční činnosti a k celkovému vzpružení organismu.
Do Evropy bylo toto koření poprvé dovezeno v první polovině 16. století, pravděpodobně v roce 1520 nebo 1521 a stalo se velmi žádaným. Vzhledem k tomu, že původní druh vanilovník plocholistý (Vanilla planifolia) byl endemický v jihovýchodním Mexiku a byl vázán na opylování včelami rodu Melipona, žijícími pouze v této oblasti, a některými druhy kolibříků a protože se nepodařilo zajistit opylování jinými způsoby či introdukovat jeho přirozené opylovače do jiných tropických koloníí, bylo až do poloviny 19. století výhradním producentem Mexiko a až do jeho osamostatnění měli tedy Španělé na vanilku celosvětový monopol.


Nezralé plody vanilovníku
Teprve objev metody umělého opylování v roce 1841, umožňujícího tvorbu plodů vanilovníku (podrobnosti viz popis rostliny), dovolilo rozšířit jeho zemědělské pěstování i do jiných kolonií, především do francouzských (ostrovy Madagaskar, Réunion a Komory v Indickém oceánu a Francouzská Polynésie, především ostrov Tahiti v Tichém oceánu a Guadelupe v Malých Antilách), též britských (na Ceylon, nyní Srí Lanku, na Bahamy, do Zanzibaru a na Seychely) a do holandských (do nynější Indonésie, především na ostrov Jávu) i do západní části rovníkové Afriky.
Obsahové látky
Nejdůležitější obsahovou látkou vanilky je aromatický fenolický aldehyd vanilin, který je odpovědný za příjemnou vůni a sladkou chuť tohoto koření. Vzhledem k vysoké ceně přírodního koření je vyráběn jako náhrada také synteticky, je však proti přírodnímu aromatu, které obsahuje mnoho desítek dalších organických látek, méně lahodný a má ostřejší chuť. V Československu byl proto v polovině 20. století vyvinut a patentován jako vhodnější náhražka jeho derivát etylvanilin.
Druhy poskytující koření
Jako koření se používají nezralé fermentované tobolky, nazývané v obchodní terminologii obvykle „lusky“ nebo „vanilkové tyčinky“, následujících druhů orchidejí z rodu Vanilla (vanilovník):
V. planifolia – vanilovník plocholistý, čili vanilka pravá
V. pompona – vanilovník velkokvětý
V. tahitiensis – vanilovník tahitský
Použití
V současné době se vanilka používá v potravinářském průmyslu a v kuchyni jako přísada do sladkých jídel, především moučníků, pochutin jako je zmrzlina, čokoláda a výrobky z ní, pudinky apod. Je také součástí řady nealkoholických i alkoholických nápojů.
Hlavním průmyslovým odběratelem vanilky jsou firmy Pepsi-Cola Corp. a Coca-Cola Corp., které ji používají k ochucování svých hlavních produktů, pepsikoly a kokakoly. Její roční spotřeba těmito firmami se pohybuje kolem 40 tun. Přechod na použití syntetického vanilinu v roce 1985 při zavedení tzv. „nové koly“ („New Coke“) firmou Coca-Cola způsobil dokonce takový pád cen vanilky, že téměř došlo k hospodářskému krachu Malgašské republiky na Madagaskaru. Po nepříznivém přijetí tohoto nápoje spotřebiteli se firma vrátila ke klasické receptuře, což opět oživilo obchod s vanilkou, a v roce 2002 dokonce zavedla nový druh „Vanilla Coke“, s vyšším podílem vanilkové esence.
Další uplatnění nachází extrakt z vanilky při přípravě voňavek a parfémů.
V minulosti se vanilka používala i v oficiálním lékařství a to jak v předkolumbovských dobách ve Střední Americe, tak později v Evropě jako prostředek proti horečce a jako afrodiziakum. Dnes ji již s výjimkou některých přírodních léčitelů medicína nepoužívá.
Původ jména
Název „vanilka“ pochází ze španělského názvu vainilla, což je zdrobnělina z vaina, tj. pochva, pouzdro či lusk (původně z latinského vagina), odvolávajícího se na druh plodu, sloužícího jako koření. Do češtiny se toto pojmenování dostalo jako řada dalších kulinářských termínů přes francouzštinu a němčinu.
Ananas je tropické ovoce, plod ananasovníku chocholatého pěstovaného v řadě tropických a teplejších subtropických zemí, přibližně mezi 25° severní a 25° jižní šířky.
Plod vzniká splynutím sousedních bobulí, vznikajících ze semeníků jednotlivých květů, nahloučených kolem stonku, který tvoří zdřevnatělou osu ananasu. Je pokryt tuhou kožovitou voskovitou kůrou, vytvářející typickou šestiúhelníkovou stukturu jeho povrchu. Na jedné rostlině se vytváří pouze jediný plod, po jehož dozrání rostlina obvykle hyne.

Pěstování
Ananasovníky se pěstují obvykle na plantážích se záhony se dvěma řádky vzdálenými od sebe asi 50 cm a se sponem mezi rostlinami asi 30 cm. Mezi záhony jsou uličky o šířce 50–120 cm. Tím je dosahováno počtu 37 až 44 tisíc rostlin na hektar.
Rostliny se množí buď zakořeňováním odříznutých korun z vršku plodů, nebo z odnoží, vyrůstajících z úžlabí mezi spodními listy, či ponecháním spodních částí rostlin po oddělení plodů během sklizně.
Pro pěstování je vhodná lehká písčitá půda s mírně kyselou reakcí (pH 4,5–6,5). I když rostliny snášejí periodická období sucha, plantáže se zavlažují, aby bylo dosaženo maximální sklizně. Sklízí se 15–18 měsíců od vysazení sazenic resp. asi 6 měsíců od umělé iniciace kvetení, které bývá provokováno aplikací fytohormonů (např. kyseliny2-chlorethylfostorečné, nebo kyseliny 1-naftalenoctové, či karbidu vápenatého, nebo β-hydroxyethylhydrazinu). Plantáže se též chemicky ošetřují postřikem proti různým parazitům, především hlísticím. V případě, že se další generace rostlin pěstuje z pozůstatku starých exemplářů, dosahuje se další sklizně již za přibližně 12 měsíců.
Sklizeň se provádí v okamžiku, kdy plody začínají žloutnout. Pro ananasy určené k přímé konzumaci se sklízí dříve; pokud mají být zpracovány na kompoty a šťávu, nechávají se více dozrát. Plody se odlamují nebo odřezávají od spodní části stonku a mytím se zbavují nečistot Plody určené k distribuci se voskují, přičemž použitý vosk obsahuje fungicidy, zabraňující jejich plesnivění a hnití. Za těchto okolností mohou být skladovány až 4 týdny při teplotách 7–15 °C; při nižších teplotách, nebo při zmražení dostávají ananasy nepříjemnou chuť.
Plody určené k přímému zpracování se zbavují svazku listů na jejich vrcholu (tzv. koruny), která může být použita k pěstování další generace rostlin. Poté se loupají, zbavují se centrálního stonku a řežou na plátky, které se kompotují; poškozené plátky se rozdělují na kostičky, z nichž se připravuje méně hodnotný kompot. Odpadlé drobné části spolu se slupkou a vnitřními stonky, stejně jako příliš přezrálé exempláře, se lisováním zbavují šťávy, určené k přípravě ananasového džusu nebo nektaru. Vylisované zbytky, tzv. ananasové otruby, se používají jako krmivo pro domácí zvířectvo.
Světová produkce
V roce 2004 bylo podle organizace FAO v 82 zemích, produkujících ananasy, vypěstováno přibližně 15,3 mil. tun tohoto ovoce. Největšími producenty ananasů byly Thajsko (11%), Filipíny (11%), Brazílie (10%), Čína (10%), Indie (9%), Nigérie (6%), Kostarika (5%), Mexiko (5%), Keňa (4%) a Indonésie (3%). USA, kde se ananasy pěstují převážně jen na Havajských ostrovech, se podílely na světové produkci jen 1,3nbsp;%.
Nutriční hodnota
Jedlá část ananasu obsahuje průměrně 86 % vody, 13 % sacharidů, 0,5 % vlákniny, 0,š % bílkovin a 0,1 % tuků. Energetická hodnota je přibližně 200 kJ/100 g syrové dužniny.
Ananas obsahuje i menší množství vitaminů a to A (1,6 % doporučené denní dávky ve 100 g), thiaminu (B1) (3,6 %/100 ), riboflavinu (B2) (1,2 %/100 ), niacinu (1,1 %/100 ) a vitaminu C (20 %/100 ). Kromě toho je zdrojem i některých minerálních látek, např. vápníku (2 %/100 ), železa (5 %/100 ), fosforu (1 %/100 ) a draslíku (3 %/100 ).



Banánovník

Banánovník
Banánovník
Banánovník (Musa) je rod bylin z čeledi banánovníkovitých (Musaceae). Zahrnuje jak zakrslé druhy velké jen několik desítek centimetrů, tak zástupce náležící k nejvyšším bylinám světa (až 16 metrů). Plody banánovníků, banány, jsou žádanou komoditou, kvůli které byli rozliční zástupci rodu Musa zkulturněni a různě šlechtěni. Kromě v Česku velmi dobře známých měkkých a sladkých odrůd banánů sem patří i příbuzné škrobovité banány na vaření (plantain).
Banány v zemědělství


Rostlina banánovníku se zrajícími plody


Již zralé plody - banány
V dnešní době mají největší rozšíření a ekonomický význam neplodné hybridní odrůdy vzniklé křížením Musa acuminata a Musa balbisiana. Odrůdy banánů se často označují zkratkami, které symbolicky vyjadřují počet a původ chromozomálních sad. Například odrůda „Zakrslý Cavendish“ (AAA) je triploidem, jehož všechny chromozómy pocházejí z M. acuminata. Jiná oblíbená odrůda 'Rajapuri' má genetický makeup AAB, tj. jde o triploid s jednou chromozomovou sadou z M. balbisiana. Triploidní odrůdy mají výhodu v tom, že jsou neplodné, a tudíž nemají semínka. Nevýhoda spočívá v tom, že se musí množit vegetativně, tj. jde vždy o klony jedné rostliny, a jsou tak díky tomu velmi náchylné k různým chorobám. Banány rostou v trsech, které mohou dosahovat váhy až 60 kg. V roce 2003 se ve světě sklidilo přes 70 milionů tun sladkých banánů, z čehož 15 milionů bylo exportováno na světové trhy (zdroj FAOSTAT [1]). Banánů na vaření bylo sklizeno v roce 2004 přes 32 miliónů tun, byly však z 97% spotřebovány v zemi původu. Největšími exportéry banánů jsou Ekvádor, Kostarika, Kolumbie a Filipíny.
Historie
O banánech se poprvé zmiňují budhistické texty v roce 600 př. n. l.. Údajně i samotný Alexandr Veliký měl během své výpravy do Indie v roce 327 př. n. l. možnost pochutnat si na banánech. První skutečný banánový sad byl popsán v Číně okolo roku 200. Okolo roku 650 islámští dobyvatelé dovezli banány do Palestiny. Arabští kupci poté rozšířili banány po většině území Afriky.
V roce 1502 portugalští kolonisté vybudovali první banánové sady v Karibiku a ve střední Americe.

Eugenia aromatica / hřebíčkovec vonný
Charakteristika :
Český název rostliny/drogy: Hřebíčkovec vonný
Latinský název rostliny/drogy: Syzygium aromaticum syn.: Eugenia aromatica, Eugenia caryophyllata, Caryophyllus aromaticus, Jambosa caryophyllus
Český název čeledi: Myrtovité
Latinský název čeledi: Myrtaceae
Používaná část: Květ – květní pupen (Caryophylli flos), list, větvičky, silice (Caryophylli etheroleum)
Významné obsahové látky: Silice (květ až 18 % ) hlavní podíl tvoří eugenol (až 90 %).
Indikace :
Hlavní použití: Je uváděno, že vykazuje účinek proti nadýmání a plynatosti a s tím spojeným křečím. Má účinek proti zvracení. Užívá se místně v dutině ústní, ulevuje při bolesti zubů, působí proti bakterím. Pokusem byla prokázána schopnost snižovat hladinu krevního cukru.
Kontraindikace :
Těhotenství a doba kojení není kontraindikací pokud doporučené dávky nepřekračují dávku běžně přijímanou ve formě koření.
Nežádoucí účinky :
Větší pozornost je třeba věnovat používání silice;. opakované použití v dutině ústní může vést k poškození sliznice dásní. Vzhledem k dráždivému působení silice neměla by být používána vnitřně ve větších dávkách a dlouhodobě.
Interakce :
Eugenol silně ovlivňuje krevní destičky, proto je třeba zvýšené opatrnosti při současném používání léčiv snižujících krevní srážlivost.
Obvyklá dádvka :
Květ 120-300 mg denně. Silice 0.05-0.2 ml.
Upozornění :
Hřebíčkovec (hřebíček) je běžně požíván v domácnostech celého světa jako koření, obvykle v bezpečných dávkách.


Pepřovník (Piper)
Pepřovník (Piper) stále zelená liána, s okrasnými listy. Vyžaduje ostré osvětlení a velmi suchý vzduch.
BOTANICKÝ NÁZEV:Piper nigrum, Piper crocatum, Piper ornatum.POPIS:Pepřovník (Piper) má v přírodě přibližně 2 000 druhů.Piper crocatum:Piper crocatum je stále zelená liána, která vytváří vzdušné kořeny, které se zachycují za podpěru. Její listy mají protáhle vejčitý tvar, na konci jsou zašpičatělé, jsou dlouhé až 10 cm. Povrch listu je tmavě zelený, s bělavými skvrnami podél žilek, opačná strana je lila-červená. Květy jsou drobné, shromážděné do klasovitých květenství uložených v paždí listu, nepředstavují dekorativní hodnotu.Piper ornatum:Piper ornatum je liána, zcela podobná předcházejícímu druhu. Listy jsou střídavé, mají srdcovitý tvar, na konci jsou zašpičatělé, jsou dlouhé až 10 cm. Povrch listu je tmavě zelený, s bělavými skvrnami podél žilek, opačná strana je světle zelená s načervenalými skvrnkami. Květy jsou drobné, v klasovitých květenstvích uložených v paždí listu.Pepřovník (Piper) přesazujeme po 2 letech do sušší zeminy. Je třeba ho často stříhat, protože rychle obrůstá. Tvarování je možné kdykoliv, pozor na malé trny.ČELEĎ:Piperaceae, pepřovníkovité.PŮVOD:Tropické oblasti Střední a Jižní Ameriky, Evropy a Asie.UMÍSTĚNÍ:Pepřovník (Piper) dobře snáší světlo i polostín.TEPLOTA:Pepřovník (Piper) má rád teplotu v létě mírnou, je nežádoucí vyšší než 22°C. V zimě má raději chladnější prostředí – okolo 16 až 18°C, ale ne méně než 15°C.OSVĚTLENÍ:Pepřovník (Piper) vyžaduje ostré rozptýlené světlo nebo lehký polostín.ZÁLIVKA:Pepřovník (Piper) zalévejte v létě hojně, zem musí být stále navlhlá, a v zimě mírně.HNOJENÍ:Pepřovník (Piper) přihnojujeme od dubna do srpna každé 2 týdny tekutými hnojivy pro dekorativní rostliny.VLHKOST VZDUCHU:Pepřovník (Piper) potřebuje velmi vlhký vzduch. Kromě toho, že se květ rosí dvakrát denně, nádoba se umisťuje do širokých misek s vlhkým keramzitem. Nádoba se také umisťuje do širokého květináče, prostor mezi nádobami se vyplní vlhkým rašeliníkem nebo rašelinou. PŘESAZOVÁNÍ:Pepřovník (Piper) přesazujeme každý rok až dva, vždy na jaře. Doporučené složení zeminy: 1 díl pařeništní zeminy, 1 díl rašeliny, 1 díl listovky, 1 díl kompostové zeminy a 1 díl písku.ROZMNOŽOVÁNÍ:Pepřovník (Piper) rozmnožujeme stonkovými řízky a odnožemi na jaře.ŠKŮDCI, CHOROBY:Vzácné.